TRILOBITI STUPNĚ BEROUN (libeňské s., letenské s., vinické s., zahořanské s., bohdalecké s.)
Sedimentárně petrografický charakter berounu je blízký předchozímu dobrotivskému oddělení jak dosvědčuje střídání pískovcových a břidličnatých vrstev. Prachovce a břidlice (včetně proplástků mezi pískovcovými lavicemi) jsou zpravidla černě zbarveny v důsledku trvajícího nedokonalého prokysličení pánve při jejím dně. Ve středních Čechách se silná tektonická aktivita projevila jak deformací pánve tak i jejím mimořádným zahlubováním, takže uloženiny berounu zaujímají zhruba 2/3 mocnosti celého ordoviku.
Z paleontologického hlediska se beroun vyznačuje nástupem drabovio-aegiromenové fauny (podle názvu rodů ramenonožců Drabovia a Aegiromena), která přetrvala s malými změnami ve svém složení do konce berounu. Graptoliti mají omezený význam pro studium berounu neboť se vyskytují hojněji až ve svrchní části tohoto stupně. Mikrofytoplankton je charakterizován převahou triapsidních forem rodu Veryhachium (M. Vavrdová, 1986).
zdroj:
- Milan Šnajdr; Bohemian Trilobites, Ústřední ústav geologický, Praha, 1990, ISBN 80-7075-001-4
- Petr Budil, Michal Mergl, Oldřich Fatka, Martin Lisec; Několik poznámek k funkční morfologii trinukleoidních trilobitů, Zprávy o geologických výzkumech v roce 2010 / Paleontologie
- Marika Steinová; Předběžná zpráva o revizi nuculidních mlžů ze šáreckého souvrství (pražská pánev, střední ordovik, darriwil), Česká geologická služba, Klárov 3, 118 21 Praha 1
- Z. Špinar a kol.; Systematická paleontologie bezobratlých - 1965. Academia, Nakl. Československé akademie
- F. Prantl; Život českých pramoří, Česká Akademie věd a umění, 1952
- J. Barrande; Système silurien du centre de la Bohème, 1852, 1872
- V. Turek, R. Horný, R. Prokop; Ztracená moře uprostřed Evropy, Academia, 2003, ISBN 80-200-1000-9
- O. Fatka and P. Budil; Digestive structures in the Middle Ordovician trilobite Prionocheilus Rouault 1847, from the Barrandian area of Czech Republic, Geologica Acta, Vol.16, Nº 1, March 2018, 65-73, DOI: 10.1344/GeologicaActa2018.16.1.4
- https://www.biolib.cz/
- https://ordovik.sweb.cz/
- https://www.asoldasthehills.org/Molluscs.html
● Libeňské souvrství
Dosahuje mocnosti 50 - 300 metrů. Je tvořeno libeňskými břidlicemi a řevnickými křemenci. Zachování fauny v řevnických křemencích je obecně nepříznivé. Nálezy jsou většinou neúplné, polámané, kompletnější kusy jsou spíše vzácné. Libeňské souvrství, konkrétně Mýtský vrch jsme navštívili pouze jednou, kromě jednoho nepodarku - nekompletní hlavičky trilobita Placoparia petri, podzemního hnízda lesních vos a neidentifikovatelných fragmentů jsme ale nic moc nenašli. Moc nás to do tohoto souvrství už netáhne.
● Placoparia petri Moravec, 1990 - Mýtský vrch
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Cheirurina Harrington et Leanza, 1957 †, nadčeleď: Cheiruroidea Hawle & Corda, 1847 †, čeleď: Pliomeridae Raymond, 1913 †, rod: Placoparia Hawle & Corda, 1847 †, podrod: Coplacoparia Hammann, 1971 †, druh: Placoparia petri Moravec, 1990 †.
Náš jediný nález části hlavy z velmi krátké návštěvy (asi 20 minut) lokality Mýtský vrch. V polohách drobně zaválkovitých křemenců lze nalézt druhově chudou a nepříznivě zachovalou trilobitovou faunu, odlišnou od běžné faunistické asociace řevnických křemenců. Na rozdíl od jiných lokalit (např. lomů na nedalekém vrchu Rumpálu) se zde vyskytuje hojně trilobit Placoparia petri spolu s druhy Prionocheilus mendax, Dalmanitina cilinensis, Stenopareia panderi s doprovodnou faunou ramenonožců a ostnokožců. V polohách křemenců jsou zde i vertikální obytné chodbičky po červech, tzv. skolity. Lokalita je jednou z mála v barrandienu, kde lze faunu řevnických křemenců sbírat přímo na výchozech.
Pliomeridní trilobit Placoparia petri se velmi hojně vyskytuje na několika lokalitách jak v okolí Prahy, tak v okolí Mýta. Většinou však lze nalézt pouze malé fragmenty. Řevnické křemence jsou velmi nepoddajné a zachování zkamenělin je také špatné.
Vědecká synonyma
Placoparia (Coplacoparia) petri Moravec, 1990
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Dalmanitoidea Vogdes, 1890 †, čeleď: Dalmanitidae Vogdes, 1890 †, rod: Dalmanitina (Reed, 1905) †, druh: Dalmanitina socialis (Barrande, 1846) †.
Dalmanitina patří k nejčastěji nalézaným ordovickým trilobitům letenského souvrství. V ordovických mořích trilobiti dosáhli vrcholu svého rozvoje a byli vedle ramenonožců (brachiopodů) nejpočetněji zastoupenou skupinou. Fotografie níže ukazuje část jedince, z dnes již historické lokality z Prahy na Letné, Pod Hanavským pavilonem. Tato lokalita je dnes již nepřístupná a přísně chráněná. V minulosti však poskytla velké množství ordovické fauny letenského souvrství.
Na historické Barrandově lokalitě Drabov se ve starých jámách po hledačích fosilií dalo svého času najít velké množství částí krunýřů trilobita Dalmanitina socialis (Emmrich, 1839), stačilo jenom obracet kameny. Kompletnějšího jedince jsme tam sice my nezaznamenali (je pravděpodobné, že nahloučené zbytky nejsou exoskeletony živých jedinců, nýbrž exuvie. Ty byly proudy splaveny a nahromaděny v klidnějších místech zátoky, na území dnešního Drabova), ale máme odtamtud mnoho desítek hlaviček a pygidií tohoto druhu. Fotografie níže ukazují malý výběr námi nalezeného materiálu.
Tento průměrně velký trilobit (délka těla 8 - 9 cm) s výrazně rozčleněným oválným tělem má hlavový štít půlkruhovitého až parabolického tvaru s krátkými lícními trny. Velká glabela přesahuje okraje hlavového štítu a je rozčleněna třemi páry hlubokých rýh. Výrazné na hlavovém štítu jsou i mozaikovitě složené oči ledvinovitého tvaru. Trup je tvořen 11 články s hluboce rýhovanými žebry. Ocasní štít je složen ze 6 - 8 článků a jeho osní část je protažena v osten. Krunýř tohoto trilobita je poměrně klenutý. Nejčastěji z něj nacházíme zkamenělé izolované hlavové nebo ocasní štíty. Celé jedince najdeme jen vzácně. Bohatá naleziště jsou zejména v břidlicích, křemičitých pískovcích a křemencích barrandienu v okolí Berouna, Králova Dvora nebo v Praze Letné. Rod trilobitů Dalmanitina je českými skalníky pojmenován jako Veselák, např. Veselák z vrstev Drabovských blíže dvora - bezpochyby míněn Králův Dvůr. Co se týče názvu Veselák, tak jde dozajista o názvoslovnou odvozeninu od usedlosti Veselá u Berouna (kopec nad Berounkou), kde jsou jeho stará klasická naleziště.
Výskyt rodu Dalmanitina (Reed, 1905) † v barrandienském ordoviku
Dalmanitina asta (Šnajdr, 1982) † - u nás se vyskytuje v bohdaleckém souvrství, loc. Praha - Motol, Brumlovka
Dalmanitina cilinensis (Šnajdr, 1956) † - u nás se vyskytuje v libeňském, loc. Těškov - Rumpál, Mýtský vrchu u Mýta nebo letenském souvrství, loc. Beroun
Dalmanitina elfrida (Šnajdr, 1982) † - u nás se vyskytuje ve vinickém souvrství, loc. Beroun - Vinice
Dalmanitina proaeva (Emmrich, 1839) † - u nás se vyskytuje v zahořanském souvrství, loc. Králův Dvůr - Počaply, Zahořany, Praha - Vysočany
Dalmanitina socialis (Barrande, 1846) † - u nás se vyskytuje v letenském souvrství, loc. Beroun - Drabov, Praha - Letná
Dalmanitina proeva (Emmrich, 1839) = Dalmanitina proaeva (Emmrich, 1839) †
Dalmanitina socialis var. proeva (Emmrich, 1839) = Dalmanitina proaeva (Emmrich, 1839) †
Dalmanitina socialis (Barrande, 1846) † z Barrandova Silurského systému, 1852 (Pl. 21).
Vědecká synonyma
Calymene bifida Barrande, 1872
Colpocoryphe bifida (Barrande, 1872)
Dalmania socialis Barrande, 1846
Dalmanites socialis (Barrande, 1846)
● Calymenella parvula (Barrande, 1846) - Beroun
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Calymenina †, nadčeleď: Calymenoidea †, čeleď: Calymenidae Burmeister, 1843 †, rod: Calymenella Bergeron, 1890 †, druh: Calymenella parvula (Barrande, 1846) †.
Vědecká synonyma
Calymene parvula Barrande, 1846
Eohomalonotus parvulus (Barrande, 1846)
● Deanaspis goldfussi (Barrande, 1846) - Beroun
Řád: Asaphida Fortey & Chatterton, 1988 †, podřád: Asaphina Fortey & Chatterton, 1988 †, nadčeleď: Trinucleoidea Hawle & Corda, 1847 †, čeleď: Trinucleidae Hawle a Corda, 1847 †, rod: Deanaspis (Hughes et al., 1975) †, druh: Deanaspis goldfussi (Barrande, 1846) †.
Velmi běžný trinucleidní trilobit letenských vrstev. Mnohé křemité pískovce obsahují nahloučeniny zbytků těchto drobných trilobitů. Většinou jde však pouze o svlečky, které se zřejmě vlivem proudění vody hromadily v různých rozsedlinách a skulinách. Přes 90 % nálezů představují nahromaděné hlavičky, méně pak drobná pygidia. Kompletní jedinci se vyskytují podstatně vzácněji, nám ve sbírce zatím také schází.
Deanaspis goldfussi (Barrande, 1846) † z Barrandova Silurského systému, 1852 (Pl. 30).
Vědecká synonyma
Onnia goldfussi (Barrande, 1846)
Trinucleus barrandei Hawle & Corda, 1847
Trinucleus barrandii Hawle & Corda, 1847
Trinucleus goldfussi Barrande, 1846
Trinucleus goldfussii Barrande, 1846
Trinucleus minor Hawle & Corda, 1847
Trinucleus pragensis Hawle & Corda, 1847
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Calymenina Swinnerton 1915 †, nadčeleď: Calymenoidea Burmeister, 1843 †, čeleď: Homalonotidae Chapman, 1890 †, rod: Platycoryphe Foerste, 1919 †, druh: Platycoryphe bohemica (Barrande, 1852) †.
Kalimenoidní trilobit, patřící do stejné čeledi, jako obří homalonotidní trilobiti, jež známe převážně z devonu, jako např. až 30 centimetrový Digonus comes Chlupáč, 1981 † z nálezů ve drakovských kvarcitech vrbenské jednotky u Vrbna pod Pradědem nebo z novějších objevů Parahomalonotus novaki Chlupáč & Kolář, 2001 † od Radotína ze zlíchovského souvrství.
Platycoryphe bohemica (Barrande, 1852) † z Barrandova Silurského systému, 1872 (Pl. 1), 1852 (Pl. 34).
Vědecká synonyma
Homalonotus bohemicus Barrande, 1852
● Cyclopyge rediviva (Barrande, 1846) - Beroun, Na vinici
Řád: Asaphida Fortey & Chatterton, 1988 †, podřád: Asaphina Fortey & Chatterton, 1988 †, nadčeleď: Cyclopygoidea Raymond, 1925 †, čeleď: Cyclopygidae Raymond, 1925 †, rod: Cyclopyge HAWLE & Corda, 1847 †, druh: Cyclopyge rediviva (Barrande, 1846) †.
Jméno Cyclopyge se skládá ze starověkých řeckých slov κύκλος (Kyklos) "kruh nebo cyklus", což odkazuje ke starořeckým bájným Kyklopům a πυγή (pygo) "ocas, ale překládá se i jako kýta", v tomto případě o kýtu ale nejde. Cyclopyge je rod poměrně malých trilobitů (kolem 2 cm), kteří obývali moře období ordoviku . Jako všichni členové čeledi Cyclopigidae má velmi velké konvexní oči, které pokrývají většinu hlavy. U některých druhů se oči vzájemně dotýkají a vytvářejí tak dojem jednoho oka - odtud ten Kyklop. Pygidium je v poměru ke zbytku těla velké. Žili v hlubokých chladných vodách Evropy a Severní Ameriky. S velkou pravděpodobností plavali vzhůru nohama, podobně jako soudobý ostrorep Limilus. Z cyclopygidnich trilobitů je Cyclopyge rediviva pravděpodobně nejdéle popsaný druh. Do tohoto druhu byly původně řazeny všechny druhy rodu Cyclopyge. Rediviva je vcelku hojný druh vinického souvrství, kompletní jedinci jsou však vzácní. Barrandovi skalníci tyto trilobity nazývali Eglinka. Název vznikl počeštěním původního latinského názvu Aeglina.
Výskyt rodu Cyclopyge Hawle & Corda, 1847 † v barrandienském ordoviku
Cyclopyge rediviva (Barrande, 1846) † - u nás se vyskytuje ve vinickém, loc. Beroun - Vinice, Hůrka u Plzence, Záluží nebo bohdaleckém souvrství, loc. Neumětely
Cyclopyge marginata Hawle & Corda, 1847 † - u nás se vyskytuje v králodvorském souvrství, loc. Levín, Zářez dálnice - kra králodvorského souvrství ve vých. části zářezu
Cyclopyge kossleri (Klouček, 1916) † - u nás se vyskytuje v šáreckém souvrství, loc. Osek - Díly /Rokycany/
Cyclopyge bohemica Marek, 1961 † - u nás se vyskytuje v dobrotivském souvrství, loc. Rokycany, Ejpovice, Praha - Motol
Cyclopyge sibilla Šnajdr, 1982 † - u nás se vyskytuje v bohdaleckém souvrství, loc. okolí Zdic - Neumětely, Praha - okolí Radotína
Cyclopyge rediviva (Barrande, 1846) † z Barrandova Silurského systému, 1852 (Pl. 34).
Vědecká synonyma
Cyclopyge (Cyclopyge) rediviva (Barrande, 1846)
Aeglina rediviva (Barrande, 1846)
Cyclopyge megacephala Hawle & Corda, 1847
Egle rediviva Barrande, 1846 - původní jméno taxonu
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Dalmanitoidea Vogdes, 1890 †, čeleď: Dalmanitidae Vogdes, 1890 †, rod: Dalmanitina Reed, 1905 †, podrod: Dalmanitina Reed, 1905 †, druh: Dalmanitina elfrida Šnajdr, 1982 †.
Trilobiti nesoucí název Dalmanitina jsou pojmenováni po švédském lékaři a přírodovědci Johanu Wilhelmovi Dalmanovi (1787 - 1828), který stál u zrodu systematiky a taxonomie trilobitů. Dalmanitina elfrida je druhý nejhojnější trilobit vinického souvrství, hned po trinukleidním trilobitu Deanaspis senftenbergi. Nejčastějším nálezem jsou izolované cephalony a pygidia a thoracopygony. Kompletní jedinci jsou vzácní a většinou jsou velmi poškození, což dokládají i naše nálezy. Tento druh je blízce přibuzný druhu Dalmanitina proaeva a pravděpodobně bude k tomuto druhu časem přiřazen, protože nese zcela totožné morfologické znaky. Vinické souvrství je z geologického pohledu jenom málo starší než zahořanské s., pro které je D. proaeva charakteristickým druhem. Na první fotografii jde o počítačovou, ilustrativní koláž, která je sestavená ze tří fragmentů našich nálezů, které zcela jistě nepatří témuž jedinci, ale všechny pocházejí z jedné, dnes již zaniklé lokality Na vinici u Berouna.
Vědecká synonyma
Dalmanitina (Dalmanitina) elfrida Šnajdr, 1982
Dalmanitina proaeva elfrida (Šnajdr, 1982)
Tetracnemis dubia Hawle & Corda, 1847
Phacops sieberi Hawle & Corda, 1847
Řád: Asaphida Fortey & Chatterton, 1988 †, podřád: Asaphina Fortey & Chatterton, 1988 †, nadčeleď: Trinucleoidea Hawle & Corda, 1847 †, čeleď: Trinucleidae Hawle a Corda, 1847 †, rod: Deanaspis (Hughes et al., 1975) †, druh: Deanaspis senftenbergi (Hawle & Corda, 1847) †.
Slepí trilobiti rodu Deanaspis jsou drobní, obvykle 15 - 25 mm velcí. Jejich krunýř je zhruba stejně dlouhý i široký. Jejich velký hlavový štít polokruhovitého tvaru nese silně vyklenutou glabelu. Široký hlavový lem mají perforovaný soustředěnými řadami téměř pravidelně uspořádaných otvorů, jež jsou zřejmě pozůstatky receptorů, pomocí nichž vyhledávali potravu a cítili přítomnost predátorů. Předpokládá se, že se pomocí lemu dokázali zahrabat v případě ohrožení do bahnitého dna moře. Lícní trny jsou často až 3x delší než vlastní tělo. Oči chybějí. Trup je složen ze šesti úzkých článků. Malé, široce trojúhelníkové pygidium s dlouhou střední osou je jen nezřetelně článkované. Trilobiti rodu Deanaspis byli v ordoviku celosvětově rozšířeni. Druh Deanaspis senftenbergi je hojným trilobitem Barrandienu, odkud jsou známa i jeho larvální stadia, avšak pouze z určitých vrstev břidlic středního ordoviku. Čeští skalníci, profesionální sběrači fosilií, tohoto trilobita nazývali mouchový rak nebo Moucha od Vinice. Drobným trilobitům s dlouhými trny skalníci obecně říkali mucha, moucha.
Všechny naše nálezy pocházejí z lokality Na vinici, která ale již neexistuje. Patří soukromému majiteli, který ji zasutil a nepřeje si na ní vidět lovce fosilií. Lokalita to byla velmi bohatá, mnoho nálezů však utrpělo rozpadavostí a štěpností břidlic.
Trinukleidní trilobiti již od počátku 19. století upoutávají badatele nápadně vyvinutým širokým a perforovaným hlavovým lemem (angl. fringe), který vybíhá v dlouhé, distálně ostře zašpičatělé lícní trny. Glabela trinukleidů je velmi výrazně klenutá, podobně jako líce. Trinukleidi jsou obvykle sekundárně slepí. Trup je plochý, složený z pěti či více velmi mírně vyklenutých segmentů, pygidium ploché, většinou drobné, trojúhelníkovitého tvaru. Trup a pygidium (= thorakopygon) jsou k cefalonu připojeny poměrně vysoko nad spodní úrovní lemu. Toto základní uspořádání může mít různé varianty; hlavový lem může být více či méně klenutý a může vzhledem k povrchu sedimentu zaujímat spíše šikmé (např. rod Cryptolithus), jindy spíše subparalelní postavení a může být méně klenutý než líce, pak leží spíše plošeji na sedimentu - např. Protolloydolithus nebo některé druhy rodu Trinucleus či v oblasti Barrandienu hojní Deanaspis či Marrolithus (Fortey a Owens 1999). Tato zvláštní, tzv. "trinukleidní morfologie" byla již Bergströmem (1969, 1972), Cisnem (1970), Čechem (1975) a zejména Forteym a Owensem (1997, 1999) interpretována převážně jako adaptace k tzv. "filter chambre feeding" - tedy k filtrování povrchové vrstvy sedimentu a jemného organického detritu v tzv. filtrační komoře, vytvořené výrazně klenutou glabelou a lícemi.
Dlouhé a úzké lícní trny trilobita plnily při sběru potravy rytím a s ním spojeným filtrováním sedimentu pravděpodobně především stabilizační funkci - umožňovaly jedinci pevněji se zakotvit na dně, jak ostatně indikují i nalezené ichnofosilie. U ichnodruhu Rusophycus cryptolithi Osgood jsou zachovány stopy po lícních trnech v místech za předpokládanou dutinou po filtrační komoře.
Výskyt rodu Deanaspis (Hughes et al., 1975) † v barrandienském ordoviku
Deanaspis goldfussi (Barrande, 1846) † - u nás se vyskytuje v letenském souvrství - Praha Letná - pod Hanavským pavilonem, Děd u Berouna - Drabov /ve společenství trilobitů Dalmanitina socialis/
Deanaspis parviporus (Přibyl & Vaněk, 1969) † - u nás se vyskytuje v libeňském souvrství - Klabava - nad železniční stanicí, Ejpovice na Rokycansku
Deanaspis senftenbergi (Hawle & Corda, 1847) † - u nás se vyskytuje ve vinickém souvrství, Beroun - Vinice
Deanaspis vysocanensis (Přibyl & Vaněk, 1980) † - u nás se vyskytuje v bohdaleckém a zahořanském souvrství
Deanaspis linol Šnajdr, 1981 = Deanaspis parviporus (Přibyl & Vaněk, 1969) †
Vědecká synonyma
Marrolithus ornatus senftenbergi (Hawle & Corda, 1847)
Tetrapsellium pulchrum (Hawle & Corda, 1847)
Trinucleus cribrosus (Hawle & Corda, 1847)
Trinucleus elegantulus (Hawle & Corda, 1847)
Trinucleus senftenbergii (Hawle & Corda, 1847)
Moře tohoto věku si můžeme představit jako chladné a poměrně mělké. Barrandienské zahořanské vrstvy ležely poblíž tehdejší, stále ještě pravděpodobně pusté pevniny, odkud byly do moře splavovány jemné písčité sedimenty. Na dně moře tak vznikaly písčité valy, mezi kterými se usazovaly jemné břidlice. Dno bylo na mnoha místech porostlé stélkatými řasami, protože do moře pronikalo množství světla. Tyto porosty se mohly stávat útočištěm mnoha tehdejších živočichů. Nejhojněji jsou zde zastoupeni trilobiti a ostnokožci, kteří žili spíše sesilním způsobem života. Ostnokožci byli často přisedlí na schránkách odumřelých živočichů. Naproti tomu trilobiti se volně pohybovali. Souvrství je pojmenováno podle Zahořan u Králova Dvora, kde se nachází vyhlášená, ale přísně chráněná lokalita, známá již J. Barrandovi, "Za školou".
Řád: Corynexochida Kobayashi, 1935 †, podřád: Illaenina (Jaanusson, 1959) †, nadčeleď: Illaenoidea (Hawle & Corda, 1847) †, čeleď: Styginidae Vogdes, 1890 †, rod: Cekovia Šnajdr, 1956 †, druh: Cekovia salteri (Barrande, 1852) †.
Nepříliš běžný styginidní trilobit. U nás se vyskytuje v zahořanském a vinickém souvrství českého ordoviku. Obecně lze tohoto trilobita, jež je znám ve valné části pouze z fragmentů charakterizovat jako drobnějšího až středně velkého zástupce styginidních trilobitů. Cefalon je podobně velký, jako pygidium. Jeho půlkruhovitá hlava je v příčném i podélném řezu mírně vyklenutá. Má výrazné glabelární švy, jež sahají téměř k přednímu okraji cefalonu. Lícní šev je mírně prohnutý, volné líce malé, se zaobleným zadním okrajem. Oči jsou umístěné v zadní třetině hlavy. Trup je složen z 10 článků. Pleury jsou ploché, na koncích zaoblené. Pygidium má tvar půlkruhu, širší než delší. Přední okraj je jen po stranách mírně zaoblený. Pygidiální rachis je úzký a krátký (sahá maximálně do jedné třetiny délky pygidia). Velmi často je nalézán ve formě, kdy je stočen do klubíčka. Jde obecně o vzácného trilobita a jsou u nás známy tři až čtyři druhy tohoto rodu - Cekovia apollo Moravec † z českého ordoviku, což je do jisté míry druh sporný a jehož taxon může být v budoucnu přiřazen taxonu známějšímu a validnímu, Cekovia goetzi Šnajdr, 1957 † ze souvrství vinického, Cekovia salteri (Barrande, 1852) † ze souvrství vinického a zahořanského a Cekovia transfuga (Barrande, 1852) † z letenského a libeňského souvrství. Tito trilobiti jsou často zaměnitelní za trilobity čeledi Illaenidae a vlastně jsou jim na první pohled i velmi podobní. Přesto jsou díky některým anatomickým znakům odborníky řazeni do čeledi Styginidae.
Desíti trupovými články připomíná rod Cekovia např. rody Illaenus DALMAN a Ectillaenus SALTER - toto píše M. Šnajdr v roce 1955. To značí, že ještě tehdy byl rod Cekovia řazen do čeledi Illaenidae.
Cekovia salteri (Barrande, 1852) † z Barrandova Silurského systému, 1852 (Pl. 29).
Vědecká synonyma
Illaenus distinctus Barrande, 1852
Illaenus limbatus Hawle & Corda, 1847
Illaenus salteri Barrande, 1852
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Dalmanitoidea Vogdes, 1890 †, čeleď: Dalmanitidae Vogdes, 1890 †, rod: Dalmanitina (Reed, 1905) †, druh: Dalmanitina proaeva (Emmrich, 1839) †.
Druh Dalmanitina proaeva je mladší vývojovou mutací známějšího druhu z letenského souvrství Dalmanitina socialis. Liší se hlavně více do šířky protaženou hlavou, méně vyklenutým průčelím a hruběji řezaným pygidiem. Je vázán na zahořanské souvrství.
Tento průměrně velký trilobit (délka těla 8 - 10 cm) s výrazně rozčleněným oválným tělem má hlavový štít půlkruhovitého až parabolického tvaru s krátkými lícními trny. Velká glabela přesahuje okraje hlavového štítu a je rozčleněna třemi páry hlubokých rýh. Výrazné na hlavovém štítu jsou i mozaikovitě složené oči ledvinovitého tvaru. Trup je tvořen 11 články s hluboce rýhovanými žebry. Ocasní štít je složen ze 6 - 8 článků a jeho osní část je protažena v osten. Krunýř tohoto trilobita je poměrně klenutý. Nejčastěji z něj nacházíme zkamenělé izolované hlavové nebo ocasní štíty. Celé jedince najdeme jen vzácně. Bohatá naleziště jsou zejména v břidlicích, křemičitých pískovcích a křemencích Barrandienu v okolí Berouna, Králova Dvora nebo v Praze Letné.
Dalmanitina proaeva je nejhojnější trilobit zahořanského souvrství. Nejsou vzácné ani kompletní krunýře (alespoň v minulosti), disartikulované části se nacházejí na některých lokalitách masově. Mnohé lokality s "masovým" výskytem tohoto trilobita jsou však již nenávratně vytěženy.
Vědecká synonyma
Dalmania socialis var. proaeva Emmrich, 1839
Dalmanitina proaeva proaeva (Emmrich, 1839)
Dalmanites socialis var. proaeva (Emmrich, 1839)
Dalmanitina socialis var. proeva (Emmrich, 1839)
Dalmanitina proeva (Emmrich, 1839)
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Dalmanitoidea Vogdes, 1890 †, čeleď: Dalmanitidae Vogdes, 1890 †, rod: Eudolatites Delo, 1935 †.
● Flexicalymene incerta (Barrande, 1846) - Trubín/Počaply
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Calymenina Swinnerton 1915 †, nadčeleď: Calymenoidea †, čeleď: Calymenidae Burmeister, 1843 †, rod: Flexicalymene Shirley, 1936 †, podrod: Flexicalymene Shirley, 1936 †, druh: Flexicalymene incerta (Barrande, 1846) †.
Vědecká synonyma
Calymene incerta Barrande, 1846
● Kloucekia phillipsi (Barrande, 1846) - Trubín/Počaply
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina †, nadčeleď: Acastoidea †, čeleď: Acastidae Delo, 1935 †, rod: Kloucekia Delo, 1935 †, druh: Kloucekia phillipsi (Barrande, 1846) †.
Vědecká synonyma
Dalmanites phillipsi Barrande, 1846
Kloučekia phillipsi - synonymum vzniklé chybou ve jménu
● Marrolithus ornatus (Sternberg, 1833) - Trubín/Počaply
Řád: Asaphida Fortey & Chatterton, 1988 †, podřád: Asaphina Fortey & Chatterton, 1988 †, nadčeleď: Trinucleioidea Hawle & Corda, 1847 †, čeleď: Trinucleidae Hawle and Corda, 1847 †, rod: Marrolithus Bancroft, 1929 †, druh: Marrolithus ornatus (Sternberg, 1833) †.
V průměru dvou centimetrový trinukleidní trilobit svrchního ordoviku, vyskytující se v prachovcích záhořanského souvrství. Najít pěkného a kompletního jedince, ale není snadné. Časté jsou nálezy thoraxopygonů a samozřejmě cefalonů, kde často utrpí glabela. Jejich výskyt v prachovcích se také většinou silně podepíše na estetické kvalitě jedinců. Hlava je, když se zadaří, opatřena charakteristickým cefalickým lemem na kterém jsou zřetelné fenestrae, což je perforace lemu. V poměru ke své délce je velmi široká. Charakteristické je zřetelné vykrojení hlavového lemu v místě nasazení hlavy na trup. Z hlavového lemu vybíhají dlouhé zahnuté trny, které pravděpodobně sloužili jako stabilizátory pohybu po mořském dně.
Na kompletní trilobity tohoto druhu také nemáme úplně štěstí, spíše na hromady balastu.
Marrolithus ornatus (Sternberg, 1833) † z Barrandova Silurského systému, 1852 (Pl. 30).
Vědecká synonyma
Onnia ornatus (Sternberg, 1833)
Marrolithus ornatus ornatus (Sternberg, 1833)
Cryptolithus ornatus (Sternberg, 1833)
Trinucleus ornatus (Sternberg, 1833)
● Nobiliasaphus nobilis (Barrande, 1846)
Řád: Asaphida Fortey & Chatterton, 1988 †, podřád: Asaphina Fortey et Chatterton, 1988 †, nadčeleď: Asaphoidea Burmeister, 1843 †, čeleď: Asaphidae Burmeister, 1843 †, rod: Nobiliasaphus Přibyl & Vaněk, 1965 †, druh: Nobiliasaphus nobilis (Barrande, 1846) †.
Ačkoliv jde pouze o fragmenty těchto velkých trilobitů, tak i tyto vždy dokáží potěšit. Většina kompletních nálezů tohoto druhu z Barrandovy sbírky se dnes nachází v Naturhistorisches Museum Wien v depozitech nebo v Národním muzeu v Praze.
Vědecká synonyma
Asaphus nobilis Barrande, 1846
Pseudobasilicus nobilis (Barrande, 1846)
Opsimasaphus nobilis nobilis (Barrande, 1846)
Opsimasaphus (Nobiliasaphus) nobilis nobilis (Barrande, 1846)
Birmanites nobilis (Barrande, 1846)
Opsimasaphus nobilis (Barrande, 1846)
Řád: Odontopleurida Whittington, 1959 †, podřád: Odontopleurina Whittington 1959 †, nadčeleď: Odontopleuroidea Sepkoski, 1998 †, čeleď: Odontopleuridae Burmeister, 1843 †, rod: Selenopeltis Hawle & Corda, 1847 †, druh: Selenopeltis inermis (Beyrich, 1846) †.
Vědecká synonyma
Odontopleura inermis Beyrich, 1846
Selenopeltis inermis inermis (Beyrich, 1846)
Selenopeltis inerme inerme (Beyrich, 1846)
Selenopeltis buchi inermis (Beyrich, 1846)
Selenopeltis (Selenopeltis) inermis inermis (Beyrich, 1846)
Selenopeltis inerme (Beyrich, 1846)
● Vysocania panderi (Barrande, 1852)
Řád: Corynexochida Kobayashi, 1935 †, podřád: Illaenina (Jaanusson, 1959) †, nadčeleď: Illaenoidea (Hawle & Corda, 1847) †, čeleď: Illaenidae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Vysocania Vaněk & Vokáč, 1997 †, druh: Vysocania panderi (Barrande, 1852) †.
Kompletní jedinec to sice není, ale hlavička z Počapel, z roku 2023 potěšila, protože má obě volná líca a když ne úplně oči, tak alespoň zachovalé oční lišty.
Vědecká synonyma
Illaenus panderi Barrande, 1852
Stenopareia panderi (Barrande, 1852)
Illaenus attenuatus Hawle & Corda, 1847
Illaenus laticeps Hawle & Corda, 1847
Vysocania vanessa Moravec MS - neplatné jméno
Během sedimentace bohdaleckého souvrství se mořská pánev na území Barrandienu značně rozšířila a prohloubila. Dno tohoto chladného moře působilo jednotvárně a nebylo nijak zvlášť členité. Je to přičítáno tomu, že v této době téměř ustala podmořská sopečná činnost. K tomu musíme připočíst poměrně slabé mořské proudy. U dna byl díky tomu nedostatek kyslíku. Fauna byla spíše jednotvárná, zato však jednotlivé druhy čítaly mnoho jedinců. Častými živočichy byli mlži a plži. Neméně se zde vyskytují i hyoliti, kteří nebyli zrovna moc pohybliví. U ramenonožců převládají typy s plochými schránkami. Mezi nejběžnější trilobity patří Onnia, Kloucekia, ale i největší zástupci rodu Selenopeltis Hawle & Corda, 1847 †, nalezeni na našem území. Mezi tehdejší obry patřil i trilobit rodu Birmanites Sheng, 1934 †, kteří zde dosahovali velikosti až 40 cm. Z ostnokožců převládají drobné, často blíže neurčitelné lilijice, ale třeba i dravé hadice rodu Taeniaster Billings, 1858 †. Bohdalecké souvrství je zastiženo převážně na území Prahy. Mnohé nálezy jsou tak učiněny např. při stavbě metra nebo při kopání základů budov.
● Calymenella media (Barrande, 1852) - Praha
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Calymenina †, nadčeleď: Calymenoidea †, čeleď: Calymenidae Burmeister, 1843 †, rod: Calymenella Bergeron, 1890 †, druh: Calymenella media (Barrande, 1852) †.
Vědecká synonyma
Homalonotus medius Barrande, 1852
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Dalmanitoidea Vogdes, 1890 †, čeleď: Dalmanitidae Vogdes, 1890 †, rod: Dalmanitina (Reed, 1905) †, podrod: Dalmanitina Reed, 1905 †, druh: Dalmanitina asta Šnajdr, 1982 †.
Poměrně běžná variace dalmanitidního trilobita z bohdaleckých břidlic.
● Eudolatites angelini (Barrande, 1852) - Velká Chuchle, Praha
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Dalmanitoidea Vogdes, 1890 †, čeleď: Dalmanitidae Vogdes, 1890 †, rod: Eudolatites Delo, 1935 †, podrod: Eudolatites Delo, 1935 †, druh: Eudolatites angelini (Barrande, 1852) †.
Průměrná velikost těchto trilobitů je 40 - 70 mm, ale podle nálezů ze západní Sahary v Maroku mohli měřit až 17 cm. Této větší velikosti by odpovídal i zde publikovaný fragment glabely z Velké Chuchle. Podle jednoduchých propočtů musel tento jedinec měřit kolem 135 mm. Trup je složen z 11 prstenců. Kompletnější jedinci rodu Eudolatites se začali objevovat na haldách z "náhodných" výkopů při stavbách v Praze. Vždy se jednalo o stavební zásahy do bohdaleckého souvrství (Pankrác, Sazka Aréna apod.). Glabela a pygidium na fotografiích jsou nálezy z Velké Chuchle /Nad hvězdárnou/ z roku 2009 - pygidium a 2016 - glabela.
Fakopidní trilobiti měli složené oči z drobných oček (omatidií), jejichž počet u jednotlivých druhů kolísá od 85 do 300. Omatidia jsou od sebe oddělena a prostory mezi nimi vyplňuje síťovité pletivo. Tento typ očí nazýváme "schizochroální oči". Rozeznáváme ještě například tzv. "holochroální oči". Ty jsou složeny z daleko většího počtu malých oček, které jsou nahloučeny těsně vedle sebe. Na 1 mm² jich obvykle připadá 14 až 16. Ty nacházíme například u trilobita Odontochile nacházeného v českém spodním devonu (např. Černá rokle u Kosoře). Dále "abathochroální oči", které bychom mohli nalézt např. u zástupců drobných trilobitů řádu Agnostida.
Dalmanitidní trilobiti jsou na většině výchozů bohdaleckého souvrství vzácní. Jediná výjimka jsou právě trilobiti rodu Eudolatites, kteří pravděpodobně preferovali hlubší bahnité dno. Drobní dalmanitidní trilobiti preferovali spíše mělčí a dobře prokysličená místa a proto jsou hojní hlavně ve středních a vyšších polohách souvrství v michelské facii prachovců a karbonátů a podložních břidlic.
Druh Eudolatites angelini (Barrande, 1852) † je typickým zástupcem dalmanitidních trilobitů pro černé prachovcové břidlice bohdaleckého souvrství. Většina nálezů byla učiněna na vývozech po Pražské stavební činnosti, stejně, jako i nález tohoto pygidia (foto na textem). Ten byl nalezen na haldě cihelny ve Štěrboholích, kam byla navezena z Malešic. Díky neutuchající aktivitě tzv. záchranných paleontologů, kteří se specializují například na dočasné výkopy nebo právě takové vývozy zde bylo zachráněno obrovské množství paleontologického materiálu, který by nenávratně skončil v palírně na cihly.
Pygidium je opatřeno charakteristickým širokým, jakoby nafouklým lemem, který je spolu s granulací na lících poznávací "ochranou značkou" tohoto fakopida. Jeden z předpokladů je, že to byl významný hydrostatický orgán, jež trilobitu pomáhal při plavání a přesunu v moři. Jelikož se nám doposud nepodařilo uspokojivě dostat do vnitřních orgánů pygidií těchto dalmanitidů mohlo také jít o orgán který zvýrazňoval sexualitu, tím, že mohl být například výrazně zabarven. Mohlo jít také o zbraň (obrannou či útočnou), kterou dokázali efektivněji v případě nebezpečí rozvířit bahnité dno moře.
Výskyt rodu Eudolatites Delo, 1935 † v barrandienském ordoviku
Eudolatites angelini (Barrande, 1852) † - u nás se vyskytuje v bohdaleckém souvrství, loc. Praha - Velká Chuchle nebo vinickém souv., loc. Beroun - Vinice
Eudolatites dubia (Barrande, 1846) † - u nás se vyskytuje v zahořanském souvrství, loc. Zahořany u Králova Dvora /zahořanský stratotyp/, Dubeč
Eudolatites galafrea Šnajdr, 1987 † - u nás se vyskytuje v bohdaleckém souvrství
Eudolatites hastatus (goldfussi) Přibyl & Vaněk, 1972 † - u nás se vyskytuje v letenském souvrství, loc. Děd - Barrandovy jámy /Drabov/
Eudolatites karmina Šnajdr, 1987 † - u nás se vyskytuje v zahořanském nebo ?bohdaleckém souv., loc. Brumlovka
Eudolatites promura Šnajdr, 1987 † - u nás se vyskytuje v letenském souvrství, loc. Beroun - Děd
Eudolatites sumptuosus Přibyl & Vaněk, 1972 † - u nás se vyskytuje v vinickém souvrství, loc. Trubín - JZD
Eudolatites simaki Přibyl & Vaněk, 1980 = Dreyfussina simaki (Přibyl & Vaněk, 1980) †
Eudolatites dubius (Barrande, 1846) = Eudolatites dubia (Barrande, 1846) †
Eudolatites angelini (Barrande, 1852) † z Barrandova Silurského systému, 1872 (Pl. 9).
Vědecká synonyma
Dalmanites (Dalinanitina) angelini Barrande, 1852
Dalmanites angelini Barrande, 1852
Eudolatites (Eudolatites) angelini (Barrande, 1852)
Dalmanitina angelini (Barrande, 1852)
Phacops bohemicus Želízko, 1906
● Flexicalymene pragensis Vaněk & Vokáč, 1997 - Praha Pankrác
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Calymenina Swinnerton 1915 †, nadčeleď: Calymenoidea †, čeleď: Calymenidae Burmeister, 1843 †, rod: Flexicalymene Shirley, 1936 †, podrod: Shirley, 1936 †, druh: Flexicalymene pragensis Vaněk & Vokáč, 1997 †.
Fakopidních trilobitů čeledi Calymenidae je celkem 33 rodů. Když k těmto rodům připočteme jednotlivé druhy, vyjde nám opravdu velký počet. Jen na našem území se nalézají tyto rody v mnoha druzích - Calymene (3 druhy - chica, interjecta a vaneki), Calymenella (3 druhy - krafti, media a parvula), Colpocoryphe (6 druhů - bohemica, grandis, inopinata, prima, zarumila a zmudai), Diacalymene (2 druhy - diademata a horbingeri), Flexicalymene (3 druhy - declinata /králodvorské s./, incerta /zahořanské s./ a pragensis /bohdalecké s./), Gravicalymene (2 druhy - asperula a hornyi) a Metacalymene (2 druhy - baylei a tenera?). Flexicalymene pragensis je jedním z nich. Je to typický zástupce těchto kalymenů v bohdaleckém souvrství. Nalevo je zachován pozitivní otisk (65 mm), který má bohužel odplavený cefalon, Krásněji se zachoval otisk negativní (vpravo), který měří 60 mm a chybí mu pygidium. Kalymenidní trilobiti obecně, jsou nezaměnitelní díky svým výrazným glabelárním lalokům na hlavě.
Vědecká synonyma
Flexicalymene (Flexicalymene) pragensis Vaněk & Vokáč, 1997
● Chlustinia keyserlingi (Barrande, 1846) - Praha Pankrác
Řád: Odontopleurida Whittington, 1959 †, podřád: Odontopleurina Whittington 1959 †, nadčeleď: Odontopleuroidea Sepkoski, 1998 †, čeleď: Odontopleuridae Burmeister, 1843 †, rod: Chlustinia Přibyl & Vaněk, 1965 †, druh: Chlustinia keyserlingi (Barrande, 1846) †.
Ostnití trilobiti jsou obecně velkou neznámou, co se týče způsobu jejich života. Mohutné trny trilobita rodu Chlustinia pravděpodobně s pohybem v moři nesouvisejí, podobně, jako se nemotorně pohybují recentní živočichové, opatřeni podobnými ozdobami, třeba Perutýn, mořští koníci aj. Předpokládá se spíše, že jde o obranný mechanismus před predátory, což mohli být v té době velcí orthoceři, ale i velké druhy dravých trilobitů atp. Jestli tyto duté ostny dokázali naplnit vzduchem, což jim mohlo posloužit při transportu, je čirá spekulace. Co je však jisté, tyto ostny byly vůči trupu nepohyblivé, či minimálně. Dokázali se stočit v případě ohrožení do klubíčka, což nahrává teorii obranného mechanismu. Vzrostlejší ostnitý trilobit se tímto skutečně mohl vyhnout zbytečným peripetiím s méně vzrostlým predátorem, třeba právě orthocerem.
Cefalon je konvexní (vypouklý, vyklenutý), směrem dopředu se zužuje. Oční oblouky jsou ledvinovitého tvaru. Volné líce přerůstají v mohutné lícní trny opatřené vnějším pilovitým ozubením (druhotnými, marginálními trny). Hrudník má 10 článků ze kterých vyrůstají výrazné pleurální trny, které směrem k pygidiu mohutní. Pygidium je menší než cefalon. Středová část má pouze 3 články a končí v polovině pygigia. To je opatřeno řadou menších ostnů a dvěma mohutnými ocasními trny.
Lichiidní trilobiti čeledi Odontopleuridae, tzv. odontopleurdi, se objevují spolu s ostatními lichiidními trilobity ve třetím oddělení kambria, což je přibližně před 513 miliony let. Kambrium dělíme na dvě spodní etapy, střední a svrchní. Jejich ranné, kambrické nálezy jsou poměrně vzácné a rozhodně nepatří k běžným vzorkům soukromých sbírek. Název čeledi odontopleuridů - odontitis je z latiny ozubené kolo; pleura z řečtiny, tj. žebro nebo strana, což odkazuje na pohrudnici trupu a pygidia. Název vychází z anatomických rysů stavby těla, což poměrně skvěle charakterizuje jejich morfologii a předjímá jejich budoucí neuvěřitelnou tvarovou diverzitu, plnou ostnů a trnů.
Občas se tento trilobit z bohdaleckých vrstev nazývá Chlustinia detecha Šnajdr, 1984 †. Je to velmi oblíbené a časté pojmenování. Z pohledu moderní taxonomie jde ale pouze o synonymum platného Chlustinia keyserlingi (Barrande, 1846) †. Názory, že se trilobit druhu detecha liší od druhu keyserlingi délkou ocasních trnů a množstvím drobných ostnů na pygidiu je nepodloženou záležitostí. Ve skutečnosti půjde spíše o endemické poddruhy jednoho druhu, navyklé na různé specifické podmínky k životu, přičemž jednotlivá "marginální" jinakost nálezů může být dána rozdílnou taphonomií jednotlivých souvrství a usazenin.
Na fotografiích je vidět nález poměrně mohutného pygidia - 20 mm (sag). Kromě tohoto velkého pygidia je kámen bohatý i na jiné tehdejší živočichy, konkrétně schránky nuculidních mlžů. Nuculidní mlži jsou velmi významnou skupinou mlžů, od níž mnoho paleontologů odvozuje vznik všech ostatních skupin mlžů. Ačkoli jde o skupinu takto důležitou, byla u nás, ale i ve světě dlouhodobě zanedbávána. Systematika nuculidních mlžů je velmi složitá, některé znaky (tvar schránky, počet zubů) jsou přeceňovány, jiné naopak nedoceněny (směr stočení vrcholu, velikost zubů). Velmi často vytváří prakticky neřešitelný problém orientace schránky; přední část schránky se zaměňuje za zadní a obráceně. V bohdaleckém souvrství se nacházejí převážně tyto rody - Praeleda Pfab, 1934 † a Ctenodonta Salter, 1852 †. Systematika těchto mlžů však není jednoduchá. Pojeta (1971) prostudoval rody Ctenodonta, Praeleda a Praenucula a ukázal, že jméno Ctenodonta je užíváno velice široce a zahrnuje velké množství odlišných druhů (do rodu Ctenodonta je řazeno celkem 183 druhů). Rody Praeleda, Praenucula a Deceptrix Fuchs, 1919 považuje Pojeta (1971) za tvarově natolik podobné, že je není možné od sebe bezpečně oddělit. Babin a Melou (1972) na základě studia druhu Ctenodonta ponderata (Barrande, 1881) popsali nový rod Concavodonta. Tunniclif (1982) ukazuje rozdíly mezi rody Praeleda a Praenucula (velikost zubů, vrchol, svalové vtisky). Pojeta (1988) revidoval rod Ctenodonta a s jistotou k němu zařadil pouze tři americké druhy. Babin a Guttiérez - Marco (1991) také oddělili rod Praenucula od rodu Praeleda a zároveň se zabývali jedinci popsanými Barrandem (1881) jako Leda bohemica. Cope (1999) vydělil rody Praeleda a Deceptrix, a to zejména na základě stratigrafického výskytu. Zároveň popsal i nový druh zámku (cardiolaridní), který mají jak Praeleda, tak Deceptrix. Takže asi tak nějak. Nicméně pravděpodobně jde o pozůstatky schránek mlžů rodu Praeleda Pfab, 1934 †, nicméně s jistotou to potvrdit nemůžeme. Praha Malešice - bohdalecké souvrství.
Praeleda subtilis Cope, 1999 †.
Trilobiti rodů Chlustinia Přibyl & Vaněk, 1965 a Primaspis Richter & Richter, 1917 vyhledávali většinou mělčí dno a proto se často vyskytují pouze v prachovcích svrchních poloh souvrství. Nálezy kompletních jedinců v zahořanském souvrství jsou většinou špatně zachované. Krunýř Chlustinia je velmi členitý a v hrubých prachovcích se kolem něj většinou tvoří tenká konkrece.
Chlustinia keyserlingi (Barrande, 1846) † z Barrandova Silurského systému, 1852 (Pl. 36).
Vědecká synonyma
Odontopleura keyserlingi Barrande, 1846 - původní jméno taxonu
Leonaspis keyserlingi (Barrande, 1846)
Acidaspis keyserlingi (Barrande, 1846)
Primaspis (Chlustinia) keyserlingi (Barrande, 1846)
Chlustinia detecha Šnajdr, 1984
Chlustinia mikulasi Šnajdr, 1982
● Kloucekia invicta Vaněk & Vokáč, 1997 - Praha, Motol
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina †, nadčeleď: Acastoidea †, čeleď: Acastidae Delo, 1935 †, rod: Kloucekia Delo, 1935 †, druh: Kloucekia invicta Vaněk & Vokáč, 1997 †.
Výskyt rodu Kloucekia invicta Vaněk & Vokáč, 1997 † v barrandienském ordoviku
Kloucekia eichwaldi (Hawle & Corda, 1847) † - u nás se vyskytuje v letenském souvrství
Kloucekia invicta Vaněk & Vokáč, 1997 † - u nás se vyskytuje v bohdaleckém souvrství, okolí Michle
Kloucekia pachypa Přibyl & Vaněk, 1980 † - u nás se vyskytuje v králodvorském souvrství, loc. Levín
Kloucekia phillipsi (Barrande, 1846) † - u nás se vyskytuje v zahořanském souvrství, loc. Zahořany u Králova Dvora nebo bohdaleckém souv.
Kloucekia trixi Šnajdr, 1982 † - u nás se vyskytuje v bohdaleckém nebo libeňském souvrství
Kloucekia tutana Přibyl & Vaněk, 1980 † - u nás se vyskytuje v letenském souvrství
Kloucekia elista Šnajdr, 1982 = Dreyfussina elista (Šnajdr, 1982) † - u nás se vyskytuje ve vinickém souvrství, loc. Nučice /Nučické rudní ložisko/ nebo bohdaleckém souv.
Kloucekia ruderalis (Hawle & Corda, 1847) = Kloucekia pachypa Přibyl & Vaněk, 1980 †
Kloucekia solitaria (Barrande, 1846) = Sokhretia solitaria (Barrande, 1846) †
● Onnia superba (Bancroft, 1929) - Velká Chuchle
Řád: Asaphida Fortey & Chatterton, 1988 †, podřád: Asaphina Fortey & Chatterton, 1988 †, nadčeleď: Trinucleoidea Hawle & Corda, 1847 †, čeleď: Trinucleidae Hawle & Corda, 1847 †, rod: Onnia Bancroft, 1933 †, podrod: Onnia Bancroft, 1933 †, druh: Onnia superba (Bancroft, 1929) †.
Trilobit rodu Onnia, jež je nejhojnějším druhem bohdaleckého souvrství, je velmi blízkým příbuzným rodům např. Deanaspis, či Marrolithus. Ti se však nacházejí v souvrství vinickém (Deanaspis senftenbergi), letenském (Deanaspis goldfussi) nebo zahožanském (Marrolithus ornatus). Je to slepý trilobit s velkým perforovaným hlavovým štítem. Glabela je silně vyklenutá a byla na týlním laloku opatřena dlouhým okcipitálním trnem. Ten se však velmi špatně zachovává, vzhledem ke křehké povaze bohdaleckých břidlic. V okolí Velké Chuchle se dají/dali nalézt i celé exempláře tohoto trilobita. Lokality jsou však již, díky vzrůstající zástavbě, často zaniklé a nalézt kompletnějšího jedince, je čím dál obtížnější.
Rozšířená funkčně-morfologická interpretace lícních trnů u trinukleoidních trilobitů /na našich nálezech trilobitů Onnia superba (Bancroft, 1929) jsou trny zachovány jen sporadicky/. Často jsou z bohdaleckých břidlic doslova "vydroleny" (výraznější zachování těchto trnů umožnila sedimentace vinického souvrství např. u druhu Deanaspis senftenbergi, v letenských křemencích u druhu Deanaspis goldfussi zachování opět schází). Tato morfologická interpretace doplňuje dosud existující model o jejich využití jako vahadel, umožňujících nalezení optimálního těžiště poměrně těžkého a ve srovnání s plochým a celkově subtilním thorakopygonem, i velmi robustního cefalonu. Musíme si uvědomit, že hlava u trilobitů není dutá, ale je prokazatelně nositelem důležitých vnitřních orgánů, například žaludku. Z celkové morfologie je zřejmé, že svalstvo trupu bylo u těchto trilobitů silně redukováno (Bergström 1969, 1972, Cisne 1970 a Campbell 1975). Umožňovalo efektivní stáčení, jak je patrné z množství nalezených stočených jedinců. Celkově však patrně převažoval spíše relativní pohyb thorakopygonu vůči cefalonu. Při vyhledání a následném vybírání potravy však živočich nejspíše nevystačil jen s pasivní polohou cefalonu vůči sedimentu, ale musel jej aktivně používat i k rytí a prohrabávání. V tomto případě - při dorzoventrálních pohybech thorakopygonu vůči cefalonu - mohly dlouhé lícní trny účinně vyvažovat a stabilizovat cefalon a posunout jeho těžiště poněkud vzad, tedy až k okcipitálnímu prstenci. Ke změnám pozice cefalonu vůči trupu by pak postačovala podstatně menší síla, kterou mohlo poskytnout i poměrně redukované svalstvo. Je pozoruhodné, že u trinukleoidních trilobitů jsou lícní trny vždy dlouhé a úzké (ačkoli pro stabilizaci živočicha na dně by postačovaly i trny podstatně kratší) a jejich délku lze do značné míry považovat za znak korelovatelný (tedy tvořící vzájemný vztah) s přítomností perforovaného okraje cefalonu. Vždy jde o znak patřící k trinukleimorfnímu designu (robustní, výrazně klenutý cefalon, redukovaný thorakopygon).
U tvarově podobných harpetidních trilobitů je situace výrazně jiná. Není především zcela jisté, jestli jejich perforovaný hlavový lem plnil totožnou funkci jakou předpokládáme u trinukleoidních trilobitů. Mohl totiž sloužit i k dýchání (např. Mc Namara et al. 2009). V každém případě, u harpetidů jsou lícní trny ploché a tvoří pokračování okraje či hlavového lemu, respektive samy jsou jeho součástí. Ani redukce trupu u harpetidů nepokročila tak daleko.
Výskyt rodu Onnia Bancroft, 1933 † v barrandienském ordoviku
Onnia abducta (Přibyl & Vaněk, 1969) † - u nás se vyskytuje v bohdaleckém souvrství, loc. Praha - Brumlovka
Onnia superba (Bancroft, 1929) † - u nás se vyskytuje v bohdaleckém souvrství, loc. Velká Chuchle
Onnia ultima (Barrande, 1852) † - u nás se vyskytuje v králodvorském souvrství, loc. Levín, zářez dálnice - východní část
Onnia goldfussi (Barrande, 1846) = Deanaspis goldfussi (Barrande, 1846) †
Onnia vysocanensis Přibyl & Vaněk, 1980 = Deanaspis vysocanensis (Přibyl & Vaněk, 1980) †
Onnia ornatus (Sternberg, 1833) = Marrolithus ornatus (Sternberg, 1833) †
Vědecká synonyma
Cryptolithus superbus Bancroft, 1929
Cryptolithus abductus Přibyl & Vaněk, 1969
Onnia abducta (Přibyl & Vaněk, 1969)
● Phacopidina quadrata (Hawle & Corda, 1847) - Praha Pankrác
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: Acastoidea Reijers, 1972 †, čeleď: Acastidae Delo, 1935 †, rod: Phacopidina Bancroft, 1949 †, druh: Phacopidina quadrata (Hawle & Corda, 1847) †.
Jde o velmi podobného trilobita, jako Sokhretia solitaria (Barrande, 1846) † nebo Kloucekia invicta Vaněk & Vokáč, 1997 † se kterými je často zaměňován a jež se také vyskytují v bohdaleckém souvrství. Berte to tedy spíše, jako náš tip do rodu a druhu. Na rozdíl od nich je však poněkud štíhlejší. Bohdalecké břidlice nedovolují skvělé zachování fosilií. Jsou rozpadavé a neumožňují jemné uchování detailů, přesto poskytly velké množství kompletních exemplářů tehdejší fauny.
Vědecká synonyma
Phacopidina rebeka Šnajdr, 1982
● Prionocheilus borni Vaněk, 1995 - Velká Chuchle
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Calymenina Swinnerton 1915 †, nadčeleď: Calymenoidea Burmeister, 1843 †, čeleď: Bathycheilidae Přibyl, 1953 †, podčeleď: Pharostomatinae Hupé, 1953 †, rod: Prionocheilus Rouault, 1847 †, druh: Prionocheilus borni Vaněk, 1995 †.
Jedná se o vzácnější druh nejmladšího zástupce batycheilidních trilobitů v českém ordoviku. Z příležitostných záchranných výkopů v černých bohdaleckých břidlicích v Praze je o něco běžnější, ale zase je často hůře zachovalý. Zde publikujeme sice pouze nález fragmentu hlavy z Velké Chuchle, zato krásně prokreslený i s nejdrobnější granulací. Není snad nutné podotýkat, že nálezy takových pěkných fragmentů, potžmo kompletních jedinců jsou extra vzácné.
V ordovické epoše pražské pánve bylo zaznamenáno celkem pět druhů rodu Prionocheilus Rouault, 1847. Stratigraficky se pohybují v rozmezí od tzv. středního ordoviku šáreckého souvrství (Prionocheilus vokovicensis) až po svrchní ordovik souvrství bohdaleckého (Prionocheilus borni).
Výskyt rodu Prionocheilus Rouault, 1847 † v barrandienském ordoviku
Prionocheilus borni Vaněk, 1995 † - bohdalecké souvrství
Prionocheilus derceto Vaněk, 1995 † - libeňské souvrství
Prionocheilus mendax (Vaněk, 1965) † - dobrotivské, libeňské, letenské a vinické souvrství
Prionocheilus pulcher (Barrande, 1846) † - vinické a zahořanské souvrství
Prionocheilus vokovicensis (Šnajdr, 1956) † - šárecké souvrství
● Selenopeltis vultuosa Přibyl & Vaněk, 1966 - Praha Malešice
Řád: Odontopleurida Whittington, 1959 †, podřád: Odontopleurina Whittington 1959 †, nadčeleď: Odontopleuroidea Sepkoski, 1998 †, čeleď: Odontopleuridae Burmeister, 1843 †, rod: Selenopeltis Hawle & Corda, 1847 †, druh: Selenopeltis vultuosa Přibyl & Vaněk, 1966 †.
Trilobit bohužel není kompletní. Chybí mu část trupu, hlava a pygidium. Bohdalecké břidlice jsou k velké smůle velmi křehké a mnoho fosilií je podobným způsobem rozpadlých. I tak je ale vidět, že šlo o velkého jedince s krásnými a dlouhými ostny. Někteří jedinci mohli dosahovat délky trupu až 20 centimetrů. Bohdalecké břidlice v tomto směru poskytly nálezy největších zástupců tohoto rodu na našem území. Barrandovi skalníci tyto trilobity nazývali metlák, podle metly, kterou jim svými dlouhými ostny připomínal. My jim interně říkáme také klásek, podle podobnosti s klasem žita.
Vědecká synonyma
Selenopeltis buchii vultuosa Přibyl & Vaněk, 1966
Selenopeltis (Selenopeltis) vultuosa Přibyl & Vaněk, 1966
Selenopeltis buchi vultuosa - synonymum vzniklé chybou ve jménu
Selenopeltis vultuosa tenyl Šnajdr, 1984
Selenopeltis inermis tenyl Šnajdr, 1984
Selenopeltis (Selenopeltis) tenyl Šnajdr, 1984
Selenopeltis tenyl Šnajdr, 1984
● Sokhretia solitaria (Barrande, 1846) - Velká Chuchle, Praha - Pankrác
Řád: Phacopida Salter, 1864 †, podřád: Phacopina Struve, 1959 †, nadčeleď: AcastoideaReijers, 1972 †, čeleď: Acastidae Delo, 1935 †, rod: Sokhretia Hupe in Choubert et al., 1956 †, druh: Sokhretia solitaria (Barrande, 1846) †.
Průměrná velikost těchto trilobitů je kolem 40 mm. Glabela nese 3 glabelární brázdy. Brázda S1 je nejhlubší, S2 je vepředu mírně klenutá a brázda S3 je nejdelší, slabě sigmoidální. Schizochroální oči jsou dlouhé, složeny z mnoha omatidií. Povrch cefalonu je velmi jemně a hustě granulovaný, jež však pouhým okem není vidět (cca 90 - 100 granulí na 1 mm²). Trup je složen z 11 prstenců, což je standardní počet u fakopidních trilobitů. Trilobit má na hustě granulovaném pygidiu poměrně dlouhý trn, který se však ve většině případů nezachoval.
Sokhretia solitaria je asi nejhojnějším druhem ze spodních poloh michelské facie. Šlo pravděpodobně o drobného predátora, který se živil organismy, které vyhrabal z bahnitého dna nebo zbytky, které našel na povrchu.
Tento druh je velmi obtížné odlišit od druhů Phacopidina quadrata a Kloucekia invicta, které se rovněž hojně vyskytují v michelské facii. Hlavním rozdílem je cefalon mírně vybíhající do špičky a pygidium, které je mírně větší v poměru ke zbytku těla. Silnější lícní trny se často na vnitřním jádře nezachovají a pygidiální osten chybí jen rodu Kloucekia.
Trilobita druhu Sokhretia solitaria (Barrande, 1846) † můžeme zaznamenat také v břidlicích staršího zahořanského souvrství.
V bohdaleckých břidlicích se vyskytuje velké množství zbytků tohoto druhu trilobita. Najít kompletního jedince je samozřejmě v těchto extrémně rozpadavých břidlicích velmi obtížné, ale běžně se dají nalézt svlečky, tedy kranidia (nejhojnější), thoraxy (méně hojné), thoraxopygony (méně hojné) a pygidia (relativně hojné) v různém stupni zachování. Malá ukázka takovýchto nálezů je na fotografiích níže.
Sokhretia solitaria (Barrande, 1846) † z Barrandova Silurského systému, 1852 (Pl. 27, 26).
Vědecká synonyma
Dalmanites solitaria Barrande, 1846
Phacopidina solitaria (Barrande, 1846)
Kloucekia solitaria (Barrande, 1846)
Phacops ovoideus Hawle & Corda, 1847